Uvolněte se, prosím | Rostislav Prokopjuk a Jan Kraus

Jak na to | Rostislav Prokopjuk a Jiřina Bohdalová

Křest knihy | Rostislav Prokopjuk a Michael Kocáb

Všechnopárty | Rostislav Prokopjuk a Boris Hybner

Centrum Aura | Úvodní strana » Notes R.P.

Notes R.P.

Archiv všech vzkazů z mého internetového deníku

2014-02-14:

Vysmátej den

Na 4:30 ráno jsem obědnal taxi a šel jsem spát.Ve 4:20 přišla sms že taxi už čeká.Tak málem jsem nevyletěl z baráku z nedopitým šálkem kávy.Cestu do Regensburku jsem prospal.vystoupil jsem z vlaku a hned jsem šel do baccera pro šneky.Nic lepšího neznám přímo na nich ulítám.První pacientka měla rentgenové oči.Tlumočnice Víťa říkala,že ta paní mne skenuje..Ptám se co skenuje velikost nebo barvu slypů.A tím to začalo.Víťa padala smíchy ze židle a začala se smát i ta paní s rentgenovejma očima.Potom nevím čím jsem jí očaroval,ale pár minut byla ticho a jen se upřeně dívala na mne.Víťa sázela kdo koho překouká,říkám neva jsem vycvičený na takovej přenos informací.Ta paní naproti mně se vzdala dívat se upřeně na mě a zase se začala smát.Řekla, že cigáro jí nechutná.Skvěle i vy jste skvělá,odteď budete mít volné ruce a můžete si někoho tři minuty pohladit.Máte koho pohladit?Ne nemám odpovídá paní,jakto?Máte domácí úkol najít chlapa na pohlazení.Víťa jak to slyšela zase se začala smát.Povídá, Rosti ona vybere tebe.Paní naproti nerozuměla česky,ale chytila asi překlad z nějaké vesmírné tlumočnické agentury a uchopila mě za ruce a pevně držela.Odcházela šťastná.Víťa se mě v tu chvíli zeptala na takovou blbost,že ani do češtiny překládat nebudu.Další na řadě byl Martin.Típnul první nedokouřenou cigaretu a jako se rozzářil,kdyby ho chytla svatozář.Nechci nechci nechci začínám žít jinak,myslet jinak.Měním vše ve svém životě a nikdy se nedotknu cigarety.Ani papeže v tu chvíli nepotřeboval.Blahořečil sám sebe a odešel.Víťa se přestala smát.Zamyslela se a začala prožívat ten okamžik svatozáře,Rosti to tu ještě nebylo,taková krása.Ten třetí už takovou krásu neprožíval.Chtěl se zbavit závyslosti na cigaretách ,ale nepřiznal se že je závyslí na playstatinu.To jsem na něm viděl já.Jeho prsty mi to prozradily.Ptám se jak často vycházíte z domu?Tak dvakrát v tejdnu,bylo mi to jasné.Ptám se co budete dělat,když nebudete kouřit?Budu hrát na playstationu.Skvělé a bude svatba říkám.Víťa pochopila můj humor a ptá se chlapa.Nevíte jestli je v Německu uzákoněna registrace s playstationem?Chlap otázku vzal vážně..jééé to nevím, asi ne.Vím že je registrované partnerství z muži,ale jestli je možné partnerství s playstationem to nevím.A bude svatba říkám.Nezapomeňte mne pozvat říkám a zase sme se dlouze smáli.Potom přijela Dáša.Víťa nadávala na dceru,že ta už byla připravena na pohřeb táty,ale ten kupodivu ještě neumřel.Byla naštvaná na dceru,že se za otcem vůbec nestaví.Dcera řekla,že příde až na jeho pohřeb.Říkám Víťo,tak jí napiš,že pohřeb nebude jelikož bude žít věčně.Dáša takovej problém neměla protože všechny blbce které kde v životě potkala nebo od ní odešli sami nebo taky umřeli a byl pohřeb.Děvčata děvčata, závidím vám váš život.Poohlídnul jsem se po nádraží plnym lidí a pomyslel jsem si v duchu. A vlastně proč něco někomu závidím.Určitě plno těch co tu čekaj na své osudové vlaky záviděli mě jak mě líbaly dvě postarší kočky.Pořád rozesmáté a ten smích jim prolínal do vrásek na tváři a stíral hranici mezi mládím a stářím.Rozesmátej den opravdu nekončil.Do Prahy mi psala Víťa,že omylem poslala sms určenou mě jednomu kamarádovi kterého léta neviděla.On jí zavolal.Krásné omyli vysmátého dne.Furth im Wald v 19:55 17.1 2014

2014-01-31:

Paradoxy života

Paradoxy Života Byl jsem tady naposledy možná před 20-ti lety. Skoro nic se nezměnilo, jen přibylo víc koz, víc prasat a víc koťat. To bílé větší kotě bylo rozkošné. A nevím proč, ale pořád k němu sedávali dvě malá černá koťata. Možná proto, že měli bílé čumáčky. Seděli celý den na lavici před barákem a čekali kdo přijde. Koťatům bylo jedno jestli přicházíte, nebo odcházíte. Hůř to nesla malá kudrnatá fena, která dožívala svůj věk slepá. Můj bratranec ve snaze ji zkrášlit, ji celou ostříhal včetně těch pár chlupů nad očima a ona oslepla. Jel jsem na Ukrajinu také proto, že i moje maminka ztrácela zrak. Další stovku kilometrů mám za sebou. Zbývá již jen maličkost. 25 kilometrů do cíle, ale autobus mi jede až za hodinu. Na autobusovém nádraží vidím skleněnou budku s dvěmi velkými okny. Na okně je napsáno, že se otvírá v devět. Je osm, ale vidím že je otevřeno. Paní za barem na mě hned spustila: ,,Dáte si kafíčko, nebo koňáček.´´ a bylo to řečeno takovým hlasem, že v okamžiku jsem řekl: ,, Ano, kafíčko i koňáček.´´ V osm ráno to byla super kombinace. Zase vše jako před dvaceti lety. Jen paní na nádraží už neprodává lístky na pokladně, ale čeká na cestující venku a dělá čárky do notýsku kdo kam jede. A ten hřbitov naproti nádráží mi připadal více barevnější a přibylo víc oranžových ztuh na kříži. Víc vzpomínek. Stál jsem uprostřed Turiska a vzpomínal. Nevím přesně kolik mi bylo, asi deset, když se v okresním městě objevila první zmrzlina. V Rušničku. Dostal jsem od mámy peníze a šel tři a půl kilometru pěšky, nasedl jsem na bus a jel jsem do města pro zmrzlinu. Štasten jsem se vracel zpět. Jsem šťastný i teď. Možná štastnější než když jsem jel před 20-ti lety pro zmrzlinu. Protože teď jsem jel za mámou. 10.10.2013 12:15

Notes R.P. je součástí připravované knihy, a proto na našich stránkách naleznete vždy pouze pět nejnovějších příspěvků. Děkujeme za pochopení.

Reagovat na mé myšlenky můžete prostřednictvím kontaktů...